Kdo vynalezl telefon? Bell. Film? Edison, případně bratři Lumièrové. Hromosvod? Franklin. Na kvíz v hospodě to bohatě stačí. Jenže dějiny vynálezů nejsou závod, ve kterém vyhrává ten, kdo doběhne první. Vyhrává ten, kdo má na patent, dobrého právníka, správnou adresu a k tomu trochu štěstí.

Zapomenutí vynálezci z následujících příběhů měli nápad dřív, ale sláva, peníze nebo aspoň jméno v učebnici skončily u někoho jiného. Někdy kvůli smůle, někdy kvůli byrokracii a jednou proto, že vynálezce prostě zmizel z rozjetého vlaku.

Zákon, který dokazuje sám sebe

Na to, jak historie rozdává zásluhy, existuje dokonce pravidlo. V roce 1980 ho sepsal americký statistik Stephen Stigler a zní zhruba takhle: žádný vědecký objev nenese jméno svého skutečného objevitele. A protože měl Stigler smysl pro humor, rovnou přiznal, že myšlenka nepochází od něj, ale od sociologa Roberta K. Mertona. Stiglerův zákon tak hned při narození dokázal sám sebe.

Merton popsal i příbuzný jev, kterému říkal Matoušův efekt: kdo už slavný je, tomu se připisují další zásluhy, a kdo slavný není, přijde i o to málo. Jak to vypadá v praxi?

Reklama

Meucci: telefon za deset dolarů

Italský vynálezce Antonio Meucci zkoušel přenášet hlas po drátě v New Yorku už v polovině 19. století. Na řádný patent ale neměl, stál kolem 250 dolarů. Koncem prosince 1871 si proto podal jen takzvaný caveat, levné ohlášení budoucího patentu, které se každý rok obnovovalo za deset dolarů.

Zapomenutí vynálezci – portrét Antonia Meucciho z roku 1878
Antonio Meucci v roce 1878. Autor fotografie neznámý

Meucci byl chudý, po těžkých popáleninách z výbuchu trajektu žil z podpory a v roce 1874 už neměl ani těch deset dolarů. Ohlášení propadlo. Laboratoř, které svěřil modely a nákresy, mu je navíc podle všeho „ztratila“. V březnu 1876 pak dostal patent na telefon Alexander Graham Bell.

Meucci se s Bellovou firmou soudil a americká vláda se dokonce pokusila Bellův patent zrušit pro podvod. Jenže Meucci v roce 1889 zemřel, patent vypršel a případ skončil bez rozhodnutí. Zadostiučinění přišlo až v červnu 2002, kdy americká Sněmovna reprezentantů přijala usnesení č. 269 s větou, že kdyby Meucci tehdy zaplatil oněch deset dolarů, Bell by patent dostat nemohl.

Má to ale háček. Usnesení je jen symbolické a Bellovy patenty nijak neruší. Kanadská Dolní sněmovna o deset dní později pro jistotu odhlasovala, že telefon vynalezl Bell. A historici upozorňují, že Meucciho ohlášení z roku 1871 elektromagnetický telefon jasně nepopisuje. Kdo byl doopravdy první, se tak přou dodnes. Jisté je jen to, že deset dolarů nikdy nebylo dražších.

Le Prince: první film a zmizení ve vlaku

Říjen 1888, zahrada domu v anglickém Leedsu. Pár lidí se prochází v kruhu, kabáty jim vlají a celé to trvá jen pár vteřin. Natočil to Francouz Louis Le Prince vlastní kamerou s jedním objektivem a záznam známý jako Roundhay Garden Scene je považovaný za nejstarší dochovaný film na světě. Hrají v něm jeho syn a tchyně.

Políčko z filmu Roundhay Garden Scene z roku 1888, postavy na zahradě
Políčko z nejstaršího dochovaného filmu, Roundhay u Leedsu, říjen 1888. Autor: Louis Le Prince

V září 1890 se Le Prince chystal do USA, kde chtěl vynález veřejně předvést. Předtím zajel za bratrem do Dijonu a 16. září nasedl do vlaku do Paříže. Do cíle nedorazil. Nenašlo se tělo ani zavazadla, pátrala francouzská policie i Scotland Yard. Úředně ho prohlásili za mrtvého až po sedmi letech.

Teorií je spousta, od vraždy přes sebevraždu po útěk do nového života, a žádná není prokázaná. Jisté je, co následovalo. V roce 1898 svědčil Le Princeův syn Adolphe v patentovém sporu, který Thomas Edison vedl s firmou American Mutoscope, a dokládal, že pohyblivé obrázky natočil jeho otec dřív. Soud v roce 1901 přesto uznal Edisona jako jediného vynálezce. O rok později odvolací soud rozsudek zvrátil, ale Adolphe se toho nedožil: v létě 1901 ho našli mrtvého.

Ressel: šroub, který zastavila policie

Josef Ressel se narodil v roce 1793 v Chrudimi a živil se jako císařský lesník, většinu života v Terstu a Lublani. Lodě ho ale bavily víc než stromy. Místo lopatkových kol, která na rozbouřeném moři trpěla, navrhl lodní šroub umístěný pod zádí před kormidlem. V roce 1827 na něj dostal rakouský patent.

Pomník Josefa Ressela ve Vídni
Pomník Josefa Ressela před Technickou univerzitou ve Vídni. Foto: Ondřej Žváček, CC BY 4.0, Wikimedia Commons

Velká zkouška přišla v říjnu 1829 v terstském přístavu. Parník Civetta se šroubem o průměru zhruba metr a půl vyrazil rychlostí kolem šesti uzlů, diváci žasli… a pak prasklo parní potrubí. Loď se zastavila a Resselovi kritici dosáhli u terstského policejního šéfa zákazu oprav i dalších pokusů. Kvůli trubce, která se samotným šroubem neměla nic společného.

Parník Civetta s lodním šroubem pod zádí v terstském přístavu, z potrubí uniká pára, ilustrace
Terst, říjen 1829: Civetta, Resselův šroub a prasklé parní potrubí. Ilustrační obrázek.

Svět mezitím plul dál. První velký námořní parník poháněný šroubem, Archimedes, spustili na vodu v Londýně v roce 1839 a Resselův podíl byl doceněn až po jeho smrti. Dnes má sochu v terstském přístavu, objevil se na rakouské pětisetšilinkové bankovce a Chrudim je na svého rodáka náležitě hrdá.

Diviš: farář, který chtěl zkrotit bouřky

Prokop Diviš byl premonstrátský kněz a farář v Příměticích u Znojma a elektřina ho zajímala víc než kázání. V červnu 1754 vztyčil na farní zahradě zhruba čtyřicetimetrový stožár s více než čtyřmi sty kovových hrotů, propojený se zemí. Říkal mu povětrnostní stroj a měl s ním smělý plán: průběžně odvádět elektřinu z mračen, a bouřkám tak úplně předejít.

Portrét Prokopa Diviše od Jana Vilímka
Prokop Diviš na portrétu Jana Vilímka. Foto: Jan Vilímek, volné dílo, Wikimedia Commons
Dřevěný stožár s kovovými hroty a řetězy na farní zahradě v Příměticích pod bouřkovým nebem, ilustrace
Takhle nějak mohl vypadat Divišův povětrnostní stroj v Příměticích. Ilustrační obrázek.

Počasí neovládl, ale postavil jeden z prvních uzemněných hromosvodů. Podle některých odborníků byl dokonce uzemněný lépe než tehdejší pokusné hromosvody Benjamina Franklina, který se ochranou před blesky zabýval ve stejné době. Historici se ovšem přou, jestli lze stroj, který měl blesky odvracet, a ne je svádět, považovat za hromosvod v pravém smyslu. V učebnicích každopádně vede Franklin a české vynálezy tu prohrávají na body.

Odměnou Divišovi nebyla sláva, ale rozzlobení sousedé. Když kraj sužovalo sucho, usoudili místní, že za ním stojí farářův podivný stroj, a stožár strhli. Zdroje se rozcházejí, jestli to bylo v roce 1759, nebo 1760. Učená obec jeho teorie většinou odbyla, jeden recenzent je nazval fantazií. Na Diviše se znovu vzpomnělo až koncem 19. století a v roce 2013 mu Google věnoval i sváteční logo.

Hedy Lamarr: z filmového plátna k Bluetooth

Česká stopa vede i do Hollywoodu. Vídeňačka Hedwig Kieslerová se proslavila v roce 1933 ve filmu Extase českého režiséra Gustava Machatého, hlavně díky odvážným scénám, které tehdy vyvolaly skandál. Pak přišla Amerika, studio MGM a nové jméno: Hedy Lamarr.

Výkres z patentu Hedy Lamarr a George Antheila na tajný komunikační systém
Výkres z patentu Hedy Lamarr a George Antheila z roku 1942. Foto: Patentový úřad USA, volné dílo, Wikimedia Commons

Méně se ví, že ve volném čase vynalézala. Se skladatelem Georgem Antheilem vymyslela, jak rádiem řídit torpédo tak, aby signál nešel snadno rušit: vysílač i přijímač by synchronně přeskakovaly mezi mnoha frekvencemi podle tajného klíče. O synchronizaci se měl starat děrovaný pás jako u mechanického piana, s nimi měl Antheil zkušenosti ze svého baletu. Patent dostali 11. srpna 1942.

Americké námořnictvo ho odložilo, mechanismus mu připadal příliš objemný a nespolehlivý. Hvězdě se prý doporučilo, ať raději prodává válečné dluhopisy, což také dělala. Patent vypršel v roce 1959 a Lamarr z něj nedostala ani cent. Přeskakování frekvencí přitom americké lodě používaly v roce 1962 při blokádě Kuby.

Dnes na podobném principu funguje třeba Bluetooth a myšlenka rozprostřeného spektra se promítla i do dalších bezdrátových technologií, i když přímá linka od patentu k tvému telefonu je složitější, než tvrdí populární články. Uznání přišlo v roce 1997, kdy Lamarr a Antheil dostali cenu Pioneer Award od Electronic Frontier Foundation. A malá ironie na závěr: přeskakování frekvencí naznačil už kolem roku 1900 ve svých patentech Nikola Tesla. Stigler by se usmíval.

Kearns: stěrače, které stály půl života

Poslední příběh je novější a aspoň finančně skončil líp. Americký inženýr Robert Kearns si v 60. letech v suterénu sestavil z běžných součástek ovládání stěračů, které stírají s pauzou. Přesně to, co potřebuješ při mrholení. První patent podal v roce 1964 a nabízel ho automobilkám, mimo jiné Fordu.

Ford nakonec řekl, že má vlastní řešení, a v roce 1969 vyjel Mercury s přerušovanými stěrači. Kearns zažaloval Ford v roce 1978 a Chrysler v roce 1982. Automobilky tvrdily, že na vynálezu není nic nového, vždyť jde jen o kondenzátor, rezistor a tranzistor. Kearns oponoval, že novinka je právě v tom, jak je zapojil.

Ford v roce 1990 zaplatil 10,2 milionu dolarů. Proti Chrysleru se Kearns z velké části hájil sám, dokonce sám vyslýchal svědky, a v roce 1992 vyhrál, s úroky šlo o 18,7 milionu. Dohromady kolem 30 milionů dolarů, jenže velkou část spolkly náklady na právníky a spory se táhly od konce 70. do poloviny 90. let, kdy odvolání Chrysleru odmítl i Nejvyšší soud. Kearns zemřel v roce 2005, o tři roky později o něm vznikl film Flash of Genius.

Věděli jste?

  • Prokop Diviš sestrojil už v roce 1748 strunný hudební nástroj Denisdor, jehož tóny vznikaly s pomocí elektřiny.
  • Josef Ressel dostal v roce 1829 také první rakouský patent na valivé ložisko, předchůdce kuličkového.
  • Bellův patent na telefon vypršel v lednu 1893, čtyři roky po Meucciho smrti.
  • Le Princeova tchyně, která se prochází v Roundhay Garden Scene, zemřela jen deset dní po natáčení.

Proč zapomenutí vynálezci prohrávají

Když ty příběhy položíš vedle sebe, pár věcí se opakuje. Peníze: Meucci neměl na poplatek, Kearns roky platil právníky. Načasování: Lamarr přišla s nápadem, na který technika ještě nebyla připravená, a patent vypršel dřív, než mohl vydělat. Místo: Diviš ani Ressel nežili v centrech vědy a obchodu. A pak obyčejná smůla: prasklá trubka, ztracené nákresy, vlak, ze kterého nikdo nevystoupil.

Neznamená to, že Bell, Edison nebo Franklin byli podvodníci. Velké nápady obvykle visí ve vzduchu a napadnou víc lidí naráz. Do dějin se ale zapíše ten, kdo je dokáže prosadit, prodat a ubránit u soudu. Na ostatní zbývá Stiglerův zákon. A tenhle článek.

Opačný problém měl nizozemský malíř Han van Meegeren: uznání chtěl tak moc, že si ho nakonec vypůjčil od Vermeera. Jak to dopadlo, čti v článku Padělatel, který musel dokázat, že je podvodník.

Zdroje

#Rasy69 #trochuovsem #zvedavost69