Rok 1969 si většina lidí pamatuje díky Měsíci. V červenci se na něj koukal celý svět, kamery běžely, komentátoři se předháněli v superlativech. Přistání Apolla 11 mělo režii, scénář i miliardové publikum.

O tři měsíce později se v jedné univerzitní laboratoři v Los Angeles narodilo něco, co tvůj život nakonec ovlivnilo víc než všechny měsíční kameny dohromady. Nebyla u toho žádná kamera, žádný fotograf, ani lahev šampaňského. Jen unavený student, telefonní sluchátko a počítač, který po dvou písmenech spadl. Takhle vypadal vznik internetu.

Tři terminály a jedna otrava

Celé to začalo docela lidsky: otravou. V roce 1966 nastoupil Bob Taylor do Pentagonu, kde vedl počítačový výzkum agentury ARPA. Ta vznikla po šoku ze sovětského Sputniku, aby Amerika už nikdy nezaspala technologický vývoj.

Taylor měl vedle kanceláře místnost se třemi terminály. Každý byl napojený na jiný sálový počítač – v Santa Monice, v Berkeley a na MIT. Každý měl jiné příkazy, jiné přihlašování a žádný se nebavil s ostatními. Chtěl-li Taylor s někým z Berkeley probrat, co mu napsal kolega ze Santa Moniky, musel se zvednout, přejít k jinému stroji a přihlásit se znovu.

Napadlo ho to, co by napadlo každého, kdo má na stole tři ovladače k jedné televizi: proč nemít jeden terminál, který se dostane všude? Šel za šéfem ARPA Charlesem Herzfeldem a podle tradovaného příběhu za zhruba dvacet minut odcházel s rozpočtem kolem milionu dolarů. Takhle rychle se dnes nevyřídí ani žádost o parkovací kartu.

Reklama

Ne, vznik internetu nebyl o atomové válce

Možná jsi slyšel, že internet vymysleli generálové, aby přežil jaderný útok. Je to jeden z nejodolnějších mýtů technické historie. A jako většina dobrých mýtů má v sobě zrnko pravdy.

Na počátku šedesátých let opravdu Paul Baran z think-tanku RAND zkoumal, jak postavit komunikační síť, která vydrží výpadek části uzlů – a jaderná válka byla jeho výslovnou motivací. Nezávisle na něm přišel v Británii Donald Davies s podobným principem a dal mu jméno, které používáme dodnes: packet, tedy paket. Zprávy se rozsekají na malé balíčky, každý si najde vlastní cestu a v cíli se zase složí. Že se velké nápady rodí na víc místech naráz, není náhoda. Historie vynálezů je toho plná, a ne vždycky se pamatuje to správné jméno, jak ukazují vynálezci, které okradla historie.

ARPANET tenhle princip převzal, ale ze zcela civilních důvodů. Šlo o sdílení drahých počítačů mezi univerzitami a o to, že tehdejší linky a uzly byly nespolehlivé i bez jakékoli bomby. Sám Taylor celý život opakoval, že válka při vzniku ARPANETu roli nehrála, a Baran mýtus v rozhovorech taky odmítal. Takže: technologie odolná proti výpadkům ano, protiatomový kryt pro e-maily ne.

Lednice od BBN a pravidla z koupelny

Stavbu síťových „krabic“ vyhrála malá bostonská firma Bolt Beranek and Newman, zkráceně BBN. Na Vánoce 1968 jí přišel gratulační telegram od místního senátora Teda Kennedyho. Senátor v něm firmě blahopřál k zakázce na… Interfaith Message Processor. Tedy „mezináboženský procesor zpráv“. Ve skutečnosti šlo o Interface Message Processor neboli IMP – předchůdce dnešního routeru. Inženýři v BBN si prý výstřižek s překlepem nalepili přímo na jeden z přístrojů.

Interface Message Processor, první směrovač sítě ARPANET
Interface Message Processor (IMP) v Computer History Museum. Foto: FastLizard4, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

IMP byl upravený minipočítač Honeywell DDP-516 ve vojensky odolném provedení, velký zhruba jako lednice a těžký kolem 400 kilogramů. Leonard Kleinrock, profesor z UCLA, kam dorazil první kus, prý návštěvám předváděl jeho robustnost tak, že do skříně bušil pěstí. Počítač, ke kterému se IMP připojoval, SDS Sigma 7, byl mimochodem tak obrovský, že se při stěhování do budovy nevešel do žádného výtahu.

Kontrolky a přepínače na čelním panelu minipočítače z konce 60. let, ilustrace
Čelní panel IMP: kontrolky, přepínače a vojensky odolná skříň. Ilustrační obrázek.

RFC 1, napsané ve tři ráno

Hardware byl jedna věc. Druhá věc byla domluvit se, jak spolu počítače vůbec budou mluvit. To připadlo partě postgraduálních studentů, kteří se báli, že je profesoři obvinějí z drzosti, když začnou psát „pravidla“.

Steve Crocker z UCLA proto sepsal první dokument v dubnu 1969 ve tři ráno v koupelně kamaráda, u kterého přespával – aby nevzbudil ostatní. A aby nezněl povýšeně, nazval ho skromně Request for Comments, „žádost o připomínky“. RFC 1 vyšlo 7. dubna 1969. Série RFC běží dodnes a přes tisíce dalších „žádostí o připomínky“ se v ní tvoří pravidla, podle kterých právě čteš tenhle článek.

Večer, kdy padlo G

První IMP dorazil na UCLA 30. srpna 1969, druhý na Stanfordský výzkumný ústav SRI v Menlo Parku 1. října. Oba konce dělilo zhruba 560 kilometrů. Zbývalo jen vyzkoušet, jestli to celé funguje.

Vznik internetu – deník IMP se záznamem první zprávy sítě ARPANET z roku 1969
Zápis v deníku UCLA o první zprávě odeslané po ARPANETu, 29. října 1969. Foto: Andrew „FastLizard4“ Adams, CC BY-SA 2.0, Wikimedia Commons

Žádné slavnostní datum se neplánovalo. Prostě se jednoho dne obě strany domluvily, že jsou připravené. Ve středu 29. října 1969 kolem půl jedenácté večer si student Charley Kline v místnosti 3420 budovy Boelter Hall nasadil telefonní sluchátko a zavolal na SRI programátorovi Billu Duvallovi. Úkol: přihlásit se z počítače v Los Angeles na počítač v Kalifornii o kus severněji. Tedy napsat LOGIN.

Kline napsal L. „Máš L?“ – „Mám L.“ Napsal O. „Máš O?“ – „Mám O.“ Napsal G. A počítač na SRI spadl.

První zpráva v historii sítě, ze které vyrostl internet, tak zněla LO. Kleinrock si to později rád vykládal po svém: anglické lo and behold znamená zhruba „a hle!“. Biblicky vznešené to nebylo – byla to obyčejná chyba v softwaru. Duvall ji opravil a asi o hodinu později proběhlo přihlášení celé.

Do provozního deníku pak někdo rukou připsal, že se spojili se SRI, „host to host“. Žádný vykřičník. Stejným písmem, jakým se zapisovaly běžné kontroly přístrojů.

Počítačové sítě jsou zatím v plenkách. Až vyrostou, nejspíš se rozšíří „počítačové služby“, které budou jako elektřina a telefon sloužit domácnostem a kancelářím po celé zemi.

Leonard Kleinrock v tiskové zprávě UCLA, 3. července 1969

Od čtyř uzlů k zavináči

V prosinci 1969 měl ARPANET čtyři uzly: UCLA, SRI, Kalifornskou univerzitu v Santa Barbaře a Univerzitu v Utahu. Celou mapu sítě bys nakreslil na ubrousek. Linky mezi nimi měly rychlost 50 kilobitů za sekundu – běžná domácí optika je dnes zhruba dvacettisíckrát rychlejší.

Pak to začalo nabírat obrátky. Na konci roku 1971 poslal inženýr Ray Tomlinson z BBN první e-mail mezi dvěma počítači, které stály hned vedle sebe a spojené byly jen přes ARPANET. Co v té zprávě stálo, si nepamatoval – nejspíš prý něco jako QWERTYUIOP, tedy horní řada klávesnice. Mnohem důležitější bylo, že k oddělení jména uživatele a počítače vybral tehdy skoro nepoužívaný znak @. Zavináč, do té doby hlavně účetní značka „po“ (10 kusů @ 2 dolary), najednou dostal novou kariéru.

Na Nový rok 1983 přešel ARPANET na protokoly TCP/IP, na kterých internet běží dodnes, a v roce 1990 ho oficiálně vypnuli. Jeho děti mezitím obsadily svět.

A co my?

Československo se oficiálně připojilo 13. února 1992 v posluchárně 256 elektrotechnické fakulty ČVUT v pražských Dejvicích – jako 39. země světa. Linka vedla do rakouského Lince. Router od Ciska dorazil bez propojovacího kabelu, takže si ho technici vyrobili sami. A měsíční připojení vyšlo podle Jana Gruntoráda, otce českého internetu, na 174 tisíc korun, zatímco průměrný plat byl kolem čtyř tisíc. Kdo dnes nadává na cenu tarifu, má aspoň s čím srovnávat.

Věděli jste?

  • Taylor podle vlastních slov nikdy nechtěl „vynalézt internet“. Chtěl jen ušetřit dva terminály a pár kroků po kanceláři.
  • Úplně první IMP s cedulkou uzlu číslo 1 stojí dodnes na UCLA, ve stejné budově, kde tehdy běžel.
  • První RFC bylo psané na stroji a obsahovalo ručně kreslené diagramy.
  • Kleinrock později přiznal, že v roce 1969 předpověděl technickou stránku sítě, ale ne tu sociální. Tu pochopil až s příchodem e-mailu – a ten do konce sedmdesátých let tvořil podle odhadů většinu provozu sítě.
  • Ani v Česku nebyl 13. únor 1992 úplně první den. S připojením se na ČVUT experimentovalo už od listopadu 1991, slavnostní akce přišla, až když to „měli osahané“.

Na závěr

Internet nezačal velkolepým projevem ani jednou slavnou větou. Začal tím, že jeden člověk měl v kanceláři moc terminálů, student psal pravidla v koupelně, senátor si spletl jedno slovo a počítač v Kalifornii nestrávil písmeno G. Když ti příště spadne Wi-Fi uprostřed videohovoru, vzpomeň si, že tohle všechno začalo přesně tak – pádem spojení. Jen tenkrát z něj byl kus dějin.

A jestli tě zajímá, jak funguje internet dnes, máme na to samostatný článek.

Zdroje

#Rasy69 #trochuovsem #zvedavost69