Češi rádi říkají, že jsme malý národ. Když ale otevřeš šuplík s vynálezy, zjistíš, že je v něm pořádný nepořádek: pár genialit, jedna rozzlobená vesnice, dětská stavebnice, dynamo z bicyklu a slovo, které dnes zná každý počítač na planetě.
Prošli jsme šest z nich: české vynálezy i pár „tak trochu českých“. Některé znáš, ale jejich příběhy nejspíš ne. A u několika se ukáže, že „český vynález“ je pojem, nad kterým by se historik i matrikář drbali na hlavě.
Kontaktní čočky ze stavebnice Merkur
Měkké kontaktní čočky dnes nosí miliony lidí. Jejich první kusy ale nevznikly v laboratoři, nýbrž v obýváku. Chemik Otto Wichterle si na Vánoce roku 1961 sestavil doma odstředivé odlévací zařízení z dětské kovové stavebnice Merkur a poháněl ho dynamem z jízdního kola. Odlil na něm první čtyři čočky, které nedráždily oko.
Klíčem byl hydrogel, materiál, který dokáže nasát mnohonásobek vlastní hmotnosti vody, a proto je měkký a pro oko přívětivý. Do té doby se čočky vyráběly ze skla nebo tvrdých plastů. První várky pak doma pomáhala vyrábět Wichterleho manželka Linda, a to klidně třikrát denně: ráno, v poledne a večer.
Méně veselá pointa? Vynález byl patentovaný, jenže v tehdejším Československu pro něj nebylo využití, a patent nakonec skončil v Americe. Původní „čočkostroj“ ze stavebnice si dnes můžeš prohlédnout v Národním technickém muzeu v Praze. Wichterle mimochodem stál i za silonem a měl na kontě kolem 150 vynálezů a patentů.
Víc o pražských muzeích, kam vzít zvídavé děti, najdeš v článku Muzea, kde se smí sahat.
Hromosvod, který měl ovládat počasí
Prokop Diviš byl farář v Příměticích u Znojma a podle životopisců ho fyzikální pokusy bavily víc než kázání. V roce 1754 postavil ve farní zahradě vysoký stožár, na jehož vrcholu trčelo přes 400 kovových hrotů. Říkal mu povětrnostní stroj a jeho cílem nebylo nic menšího než odsávat elektřinu z bouřkových mraků a blesky úplně zarazit.
Počasí sice neovládl, ale postavil zařízení, které fungovalo jako uzemněný hromosvod. Podle některých historiků bylo dokonce lépe uzemněné než tehdejší pokusné hromosvody Benjamina Franklina. Kdo byl „první“, se dodnes vede debata, protože oba pracovali zhruba ve stejné době a každý po svém.
Konec příběhu je čistá vesnická tragikomedie. Když kraj zasáhlo velké sucho, místní usoudili, že za ním stojí farářova podivná mašina, a stožár strhli. Podle zdrojů se to stalo v letech 1759 až 1760. Repliku Divišova stroje dnes najdeš třeba u jeho památníku v Příměticích nebo na střeše divadla v Žamberku.
Kostka cukru kvůli pořezanému prstu
Ještě v polovině 19. století se cukr prodával jako velké homole, které se doma sekaly a štípaly speciálními kleštěmi. Pohodlné to nebylo a bezpečné už vůbec ne. Podle tradované historky si při tom poranila prst Juliana Radová, manželka ředitele cukrovaru v Dačicích, a poprosila muže, ať s tím něco udělá.
Jakub Kryštof Rad tedy vymyslel lis na kostky a 23. ledna 1843 na něj dostal patent. Novinka šla na trh jako „čajový cukr“ a brzy se objevila i ve Vídni. Dačice mají dodnes na náměstí žulový pomník v podobě kostky cukru.
A teď ta drobná komplikace: Rad byl rodák ze švýcarského Rheinfeldenu, do Dačic přišel z Vídně. Vynález je tedy dačický, vynálezce ne tak docela. Rad navíc v Dačicích dlouho nevydržel, cukrovar se dostal do potíží a výroba skončila v roce 1852. Jeho prvenství se pak na dlouhá desetiletí zapomnělo a znovu uznáno bylo až díky bádání ve 30. letech 20. století.
Lodní šroub a smůla Josefa Ressela
Josef Ressel se narodil v roce 1793 v Chrudimi německému otci a české matce. Většinu života strávil jako císařský lesník v Terstu a Lublani, kde ho mimo jiné trápilo, jak pomalu se plachetnice plazí po moři. V únoru 1827 získal rakouský patent na lodní šroub.
Šroubem se pokoušeli lodě pohánět i jiní. Ressel ale přišel na to, jaký má mít správný tvar a kam ho dát: pod loď, před kormidlo. Na zkoušku postavili parník Civetta, který v roce 1829 v terstském přístavu skutečně jel. Pak praskla špatně připájená parní trubka, a loď musela s ostudou zpátky do přístavu přímo před očima diváků.
Následovaly roky soudů s investory a boje s lidmi, kteří si jeho nápad přisvojili. Ressel se dožil toho, že po mořích pluly lodě se šrouby podle jeho principu, jen pod cizími jmény. Uznání se dočkal až po smrti. Pokud tě zajímají osudy dalších vynálezců, kterým to štěstí nepřálo, mrkni na Vynálezci, které okradla historie.
Čtvrtá krevní skupina od psychiatra
Jan Janský nehledal krevní skupiny. Hledal souvislost mezi krví a duševními nemocemi. Tu sice nenašel (a v práci z roku 1907 to poctivě přiznal), ale při pokusech si všiml, že se lidská krev dá rozdělit do čtyř skupin. Označil je římskými číslicemi I až IV. Dnešní písmena 0, A, B a AB přišla až později.
Rakušan Karl Landsteiner popsal krevní skupiny už v roce 1901, jenže jen tři. Janský nezávisle na něm popsal všechny čtyři včetně vzácné AB. Americký lékař Moss došel ke stejnému výsledku o tři roky později a Janského prvenství uznal.
Nobelovu cenu za krevní skupiny dostal v roce 1930 Landsteiner. Janský už tou dobou nežil, zemřel v roce 1921 ve 48 letech. Jeho jméno ale potkáváš častěji, než si myslíš: Český červený kříž uděluje dárcům krve medaile a plakety profesora Janského.
Robot: vynález ze slovníku
Ne každý vynález se dá chytit do ruky. Jeden z nejúspěšnějších českých exportů je obyčejné slovo. Karel Čapek v roce 1920 psal hru o umělých dělnících a nevěděl, jak jim říkat. Napadlo ho „laboři“ podle latinského slova pro práci, jenže mu to znělo moc papírově.
Podle Karlovy vlastní vzpomínky z roku 1933 se zeptal bratra Josefa, který zrovna maloval. Ten prý se štětcem v puse zamumlal: „Tak jim říkej roboti.“ A hotovo. Hra R.U.R. vyšla v listopadu 1920, premiéru měla začátkem roku 1921 a během pár let ji přeložili do desítek jazyků.
Slovo vychází ze staročeské „roboty“, tedy nucené práce. Takže až ti příště robotický vysavač vleze pod gauč, vzpomeň si, že nese jméno po nevolnících a nápad dostal malíř, kterého otravoval mladší brácha.
Věděli jste?
- Ruchadlo, pluh, který převrátil zemědělství, vynalezli v roce 1827 bratranci Václav a František Veverkovi z Rybitví u Pardubic.
- Už v roce 1921 se v Blansku vyráběly automatické regulátory kotlů s názvem E. R. Robot. Jejich autor Erich Roučka dostal přezdívku Moravský Edison.
- Prokop Diviš sestrojil i hudební nástroj Denis d’or, který k tvorbě tónů využíval elektřinu.
- Josef Ressel měl v roce 1829 i první rakouský patent na valivé ložisko, předchůdce kuličkového ložiska.
Co mají české vynálezy společného
Většina českých vynálezů má podobný scénář: geniální nápad, velmi domácí podmínky a pak buď nepochopení, nebo prodaný patent. Svět si naše nápady rád půjčuje, jen se při tom občas zapomene podepsat. Podobně je to s Krtkem: znají ho děti od Německa po Čínu, dvakrát letěl do vesmíru a málokdo tam venku tuší, že je od nás. Jak se to stalo, najdeš v článku Krtek, který letěl do vesmíru.
Takže až budeš ráno hodit kostku cukru do kafe, nasadit si čočky a nadávat na robota, co zase něco neumí, máš tři důvody k malé národní pýše. A jeden k mírné skromnosti, protože ten cukr nám vlastně vymyslel Švýcar. Další kuriozity z vědy najdeš v rubrice Věda a technika.
Zdroje
- Česká národní banka – Otto Wichterle
- Kudy z nudy – Kontaktní čočky a Otto Wichterle
- Radio Prague International – Prokop Diviš a hromosvod
- Goethe-Institut – Kostkový cukr z Dačic
- Kudy z nudy – Josef Ressel, vynálezce lodního šroubu
- Česká národní banka – Jan Janský
- ČT24 – Janský a krevní skupiny
- Kudy z nudy – Robot, nejznámější české slovo
- Deník – České vynálezy
#Rasy69 #trochuovsem #zvedavost69
