Apollo 13 odstartovalo 11. dubna 1970 a veřejnost to skoro nezajímalo. Lidi už dvakrát viděli astronauty chodit po Měsíci, takže třetí výlet působil jako repríza. Když posádka o dva dny později vysílala z kosmu televizní pořad o životě na palubě, žádná z velkých amerických stanic ho nepustila do éteru.

Pár minut po konci toho nesledovaného vysílání se ozvala rána. A z nudné mise se stalo drama, které celý svět sledoval s napětím čtyři dny v kuse. Jak se z rozbité lodi vrátili tři lidé domů? S pomocí lepicí pásky, náramkových hodinek, pohledu z okýnka a pořádné dávky klidu.

Spalničky, daně a pilot na poslední chvíli

Původní posádka měla vypadat jinak. Velitel Jim Lovell, pilot lunárního modulu Fred Haise a pilot velitelského modulu Ken Mattingly. Jenže astronaut Charlie Duke ze záložní posádky chytil od jednoho ze svých dětí zarděnky. Lékaři zjistili, že Mattingly jediný proti nim nemá imunitu, a tři dny před startem ho z mise vyřadili. Místo něj nastoupil záložník Jack Swigert.

Posádka Apolla 13 – Jim Lovell, Jack Swigert a Fred Haise
Posádka, která nakonec letěla: Jim Lovell, Jack Swigert a Fred Haise. Foto: NASA, volné dílo, Wikimedia Commons

Ironie první: Mattingly zarděnky nikdy nedostal. Ironie druhá: Swigert se do lodi dostal tak narychlo, že nestihl podat daňové přiznání. Vyplavalo to na povrch až během letu, kdy se do vysílačky řešilo, jak se žádá o odklad. Úřady nakonec uznaly, že astronaut na cestě k Měsíci je vlastně „mimo území USA“, a odklad mu daly. Na palubě i na zemi to samozřejmě vyvolalo salvu vtipů.

A aby bylo jasné, že tahle mise bude zvláštní: už při startu se o něco dřív vypnul prostřední motor druhého stupně rakety Saturn V. Ostatní motory to dohnaly delším zážehem a nikdo tomu nevěnoval velkou pozornost. Skutečný problém totiž čekal schovaný v jedné nádrži už roky.

Reklama

Termostat, který čekal na svou chvíli

Příčinou výbuchu byla kyslíková nádrž číslo 2 v servisním modulu. A její příběh je učebnicová ukázka toho, jak se malé chyby sčítají.

Start rakety Saturn V s Apollem 13, 11. dubna 1970
Start Apolla 13 z Kennedyho vesmírného střediska, 11. dubna 1970. Foto: NASA, volné dílo, Wikimedia Commons

Během vývoje lodi se rozhodlo, že nádrže se budou na rampě ohřívat z pozemního zdroje o 65 voltech místo původních 28. Upravilo se všechno, kromě malého termostatu uvnitř nádrže, který měl při přehřátí vypnout ohřev. Ten zůstal dimenzovaný na 28 voltů a nikdo si toho celé roky nevšiml. Nádrž navíc měla pohnutou minulost: původně patřila do Apolla 10, při vyndávání v roce 1968 spadla zhruba z výšky pěti centimetrů a od té doby se nechtěla pořádně vyprazdňovat.

Když technici v březnu 1970 při zkouškách na rampě nemohli kyslík z nádrže dostat, pustili do ní ohřev, aby ho vypařili. Termostat pod 65 volty jiskřil, jeho kontakty se svařily a ohřev běžel bez přestávky osm hodin. Teplota uvnitř podle vyšetřovací komise vyšplhala na stovky stupňů a spálila izolaci kabelů. Nádrž pak letěla do vesmíru s holými dráty uvnitř.

Večer 13. dubna houstonského času, po 56 hodinách letu a zhruba 320 tisíc kilometrů od Země, zapnul Swigert rutinní míchání kyslíku v nádržích. Holé dráty jiskřily, izolace začala hořet, tlak vyletěl a nádrž praskla. Výbuch utrhl celý boční panel servisního modulu a poškodil i druhou kyslíkovou nádrž. Během hodin přišla loď o kyslík pro palivové články, tedy i o elektřinu a vodu.

Co se na Apollu 13 doopravdy řeklo

A teď ta slavná věta. „Houstone, máme problém“ ve skutečnosti nikdo neřekl. Podle přepisu komunikace jako první promluvil Swigert: „Okay, Houston, we’ve had a problem here.“ Tedy zhruba „Tak, Houstone, měli jsme tady problém.“ Operátor z Houstonu ho požádal o zopakování a Lovell to zopakoval, opět v minulém čase, a doplnil, že klesá napětí na jedné z hlavních elektrických sběrnic.

Přítomný čas „máme problém“ vymysleli až scenáristé filmu Apollo 13 z roku 1995, protože jim to znělo naléhavěji. Podobně dopadla i druhá slavná hláška, „Selhání nepřipadá v úvahu“, kterou ve filmu pronáší letový ředitel Gene Kranz. Ten ji nikdy neřekl. Vznikla z rozhovoru scenáristů s letovým kontrolorem Jerrym Bostickem, který popisoval, jak v řídicím sále v klidu probírali všechny možnosti a selhání mezi nimi nebylo. Kranzovi se věta natolik zalíbila, že si ji později dal do názvu svých pamětí.

Záchranný člun pro dva na čtyři dny

Velitelský modul Odyssey umíral. Měl jen baterie, které byly potřeba na samotný návrat do atmosféry. Posádka se proto přestěhovala do lunárního modulu Aquarius, který měl původně přistát na Měsíci. Ten se stal záchranným člunem, jenže byl stavěný pro dva lidi na zhruba dva dny. Teď v něm měli přežít tři muži minimálně čtyři dny.

Improvizovaný filtr z hranaté patrony, igelitu a lepicí pásky v kabině lunárního modulu Apolla 13
Improvizovaný filtr oxidu uhličitého, kterému posádka říkala „poštovní schránka“. Foto: NASA

Na cestu domů se šetřilo vším. Elektronika se vypnula skoro celá, takže přestalo i topení a teplota v kabině klesla k pouhým třem stupňům Celsia. Voda sloužila i k chlazení přístrojů, a tak astronauti pili zhruba 170 mililitrů denně, asi pětinu běžné dávky. Swigert si navíc namočil nohy a na rozdíl od kolegů neměl ani lunární návleky na boty, protože on chodit po Měsíci neměl. Posádka dohromady zhubla přes 14 kilogramů a Haise dostal z nedostatku tekutin zánět močových cest s horečkou.

Největší hrozbou ale nebyla zima, nýbrž oxid uhličitý. Lunární modul měl na jeho pohlcování kulaté patrony s hydroxidem lithným, dimenzované pro dva lidi. Ve velitelském modulu bylo patron dost, jenže hranatých. Doslova hranatý kolík do kulaté díry.

Tým inženýra Eda Smylieho na zemi z věcí, které byly na palubě, sestavil provizorní adaptér. Igelitové sáčky, karton z obalu letového plánu, hadice ze skafandru a role šedé lepicí pásky. Astronautům pak recept krok po kroku nadiktovali do vysílačky. Výsledku se podle tvaru přezdívalo „poštovní schránka“ a fungoval. Smylie zemřel v dubnu 2025 ve věku 95 let a šedá páska mu v nekrolozích dělala čestnou stráž.

Domů podle hodinek a hranice dne a noci

Naštěstí se dalo letět kolem Měsíce a nechat se jeho gravitací otočit zpátky k Zemi. K tomu ale bylo potřeba několik zážehů motoru lunárního modulu, který k tomu vůbec nebyl určený. Ten nejodvážnější přišel ve chvíli, kdy byl palubní počítač kvůli úspoře energie vypnutý.

Navigace tedy proběhla ručně. Lovell držel loď ve správné poloze tak, že v zaměřovači okýnka hlídal terminátor, tedy hranici mezi denní a noční stranou Země. Haise kontroloval polohu Slunce v optickém dalekohledu. A Swigert měřil délku zhruba čtrnáctisekundového zážehu na svých náramkových hodinkách. Tři chlapi, okýnko a stopky. Fungovalo to.

Zbývala ještě jedna drobnost: plutonium. Lunární modul vezl radioizotopový generátor s 3,8 kilogramu plutonia-238, který měl na Měsíci napájet vědecké přístroje. Teď se s ním vracel k Zemi. Řídicí středisko proto zařídilo, aby modul po odpojení vstoupil do atmosféry nad Pacifikem a pouzdro s palivem dopadlo do hlubokého Tonžského příkopu. Podle pozdějších měření z něj žádná radiace neunikla a leží tam dodnes.

Posádka se 17. dubna 1970 přesunula zpět do vychladlé Odyssey, odhodila poničený servisní modul a poprvé uviděla, jak velká díra v něm zeje. Pak odpojila i věrný Aquarius. Kabina dosedla na hladinu Tichého oceánu a astronauty vyzvedla loď USS Iwo Jima.

Účet za odtah

Lunární modul postavila firma Grumman, velitelský a servisní modul její konkurent North American Rockwell. To byl pro inženýry z Grummanu příliš velký humor na to, aby ho nechali ležet. Pilot Sam Greenberg po návratu posádky sepsal žertovnou fakturu na odtah poškozeného vozidla: čtyři dolary za první míli, dolar za každou další a k tomu nabití baterie „zákaznickými startovacími kabely“.

Celkem 400 540,05 dolaru. Po dvacetiprocentní obchodní slevě a dvou procentech za platbu v hotovosti vyšlo 312 421,24 dolaru. North American Rockwell odpověděl s kamennou tváří, že fakturu prověřil jeho auditor, a připomněl, že Grumman zatím také nezaplatil za předchozí tři výlety, kdy jeho lunární moduly „vozili“ k Měsíci.

Věděli jste?

  • Posádka Apolla 13 se díky dráze kolem Měsíce dostala nejdál od Země, kam se kdy lidé podívali: 400 171 kilometrů. Rekord vydržel 56 let, překonala ho až posádka Artemis II letos v dubnu.
  • Sovětský premiér Kosygin během krize nabídl pomoc a k místu přistání vyrazily čtyři sovětské lodě. Uprostřed studené války nečekané gesto.
  • Mattingly, který kvůli zarděnkám přišel o let, pomáhal ze země vymyslet, jak s minimem elektřiny oživit velitelský modul před návratem do atmosféry. Na Měsíc se nakonec podíval s Apollem 16.
  • Jim Lovell zemřel v srpnu 2025 ve věku 97 let. Fred Haise je posledním žijícím členem posádky.
  • Kdo chce vidět, jak to dopadlo, když se dva počítače poprvé snažily domluvit, může si přečíst náš článek o tom, jak vznikl internet. Stalo se to jen pár měsíců před startem Apolla 13.

Na závěr

NASA misi Apollo 13 dodnes říká „úspěšný neúspěch“. Na Měsíc nikdo nevystoupil, ale všichni tři se vrátili živí a technici z toho vytěžili lekce, které zachránily další lety. Pokud tě zajímá, jak napínavé bylo i to přistání, které vyšlo, mrkni na náš článek o přistání Apolla 11 na Měsíci.

Posádka Apolla 13 na palubě lodi USS Iwo Jima po přistání
Posádka Apolla 13 po přistání na palubě lodi USS Iwo Jima. Foto: NASA, volné dílo, Wikimedia Commons

A pointa pro všední život? Když už se to sype, nejvíc pomůže lepicí páska, dobré hodinky a lidi, kteří nepanikaří. A daňové přiznání podej radši před odletem.

Zdroje

#Rasy69 #trochuovsem #zvedavost69