Alfons Mucha mohl do smrti malovat krásné ženy s vlasy jako secesní ornament a dobře by se uživil. V Paříži byl hvězda, jeho plakáty se trhaly ze zdí dřív, než stačilo zaschnout lepidlo. On ale chtěl namalovat něco, co bude patřit celému národu. Namaloval. A národ pro to sto let nemůže najít místo.

Slovanská epopej je dvacet obrovských pláten o dějinách Slovanů, na kterých Mucha pracoval osmnáct let. Příběh toho, co se s nimi dělo potom, by vydal na samostatný cyklus. Klidně i na dvacet dílů.

Plakátová hvězda, která chtěla víc

Muchova kariéra se rozjela v roce 1894 plakátem pro divadelní hru Gismonda se Sarah Bernhardtovou. Z nikoho se stal autor, kterého chtěla celá Paříž, a jeho štíhlé ženy v květinových rámech se staly jedním ze symbolů secese.

Jenže Muchu to netěšilo tak, jak by člověk čekal. Dlouho snil o velkém díle, které by vyprávělo dějiny slovanských národů. Peníze na něj nakonec našel za oceánem. Během pobytu v Americe se seznámil s bohatým podnikatelem Charlesem Cranem, který měl slabost pro slovanskou kulturu, a ten v roce 1909 slíbil, že práci zaplatí.

V roce 1910 si Mucha pronajal část zámku Zbiroh. Ve velkém sále našel prosklený strop, který dával dost denního světla, a s rodinou se nastěhoval do východního křídla.

Reklama

Slovanská epopej: dvacet obrazů velkých jako garáž

Rozměry Slovanské epopeje jsou těžko představitelné, dokud před ní člověk nestojí. Největší plátna mají kolem šesti metrů na výšku a osmi na šířku, celkem jde podle organizátorů pražské expozice zhruba o 715 metrů čtverečních malby. Pro srovnání: to je jako vymalovat obývák pro celou ulici.

Mucha nemaloval podle fantazie. Své sousedy ze Zbiroha přemlouval, aby mu stáli modelem, převlékal je do kostýmů a fotografoval. Fotit uměl dobře, měl šest fotoaparátů a snímky si sám vyvolával. Část těch přípravných fotek je dnes k vidění přímo na zámku. Takže až budeš koukat na starověké Slovany nebo husitské kazatele, je dost možné, že se díváš na zbirožského pekaře nebo jeho tetu.

Mistr Jan Hus káže v Betlémské kapli, obraz Alfonse Muchy ze Slovanské epopeje
Mistr Jan Hus káže v Betlémské kapli (1916). Kdo ví, kdo ze Zbiroha tu stál modelem. Alfons Mucha, volné dílo, Wikimedia Commons

Cyklus začíná výjevem Slované v pravlasti a pokračuje přes Velkou Moravu, Jana Husa, Jana Amose Komenského až po závěrečnou Apoteózu Slovanstva. Hotovo bylo v roce 1928.

Dar s háčkem

Ještě během práce ukazoval Mucha veřejnosti jednotlivá plátna. Prvních jedenáct vystavil v roce 1919 v pražském Klementinu a na počátku 20. let viděla část cyklu i Amerika, v New Yorku a Chicagu. Celou epopej poprvé ukázal v roce 1928 ve Veletržním paláci.

Tentýž rok ji Mucha s Cranem darovali Praze. Měla to ovšem jednu podmínku: město pro obrazy na vlastní náklady postaví zvláštní výstavní prostor. Praha dar přijala. Pavilon dodnes nestojí.

Na obranu tehdejšího vedení města: moc času nezbylo. Za deset let přišla okupace a po roce 1948 komunistický režim, kterému se vlastenecký a mystický Mucha do kulturní politiky moc nehodil. Pavilon pro něj přestal být prioritou na hodně dlouho.

Gestapo, válka a srolovaná plátna

Mucha se války dočkal jen na pár měsíců. Po okupaci v březnu 1939 patřil k prvním, koho gestapo zatklo. Vadila mu jeho svobodnozednářská činnost a celkově i to, jak významnou postavou československého veřejného života byl. Po výsleších ho pustili domů, jeho zdraví se ale rychle zhoršilo. Zemřel 14. července 1939 a je pohřbený na Vyšehradě.

Obrazy válku přečkaly zabalené a schované, aby je nacisté nezabavili. Podle Jihomoravské centrály cestovního ruchu byly uložené na zámku ve Slatiňanech. Smotat šestimetrové plátno do role a schovat ho na zámek: i to je kus dějin, o kterém se v hodinách výtvarky moc nemluví.

Padesát let v Moravském Krumlově

Po válce se o epopej postarali místní patrioti z Moravského Krumlova, kam obrazy v 50. letech převezli. Na zámku je vystavili v roce 1963 a zůstaly tam téměř padesát let. Malé jihomoravské město se tak stalo nečekaným strážcem jednoho z největších děl české malby.

Zámek Moravský Krumlov, kde je vystavena Slovanská epopej, pohled z parku
Zámek Moravský Krumlov, kde epopej visela půl století a kam se v roce 2021 vrátila. Foto: RomanM82, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons

Pak si Praha vzpomněla, že jsou vlastně její. Kolem roku 2010 se rozhořel spor o to, kde má epopej viset. V červenci 2010 proti stěhování protestovalo přes tisíc lidí. V roce 2012 se obrazy přesto přestěhovaly do Veletržního paláce, což kritizovali i restaurátoři a historici umění. Odtud putovaly na turné po Asii a v Tokiu je v roce 2017 za tři měsíce vidělo kolem 650 tisíc lidí.

V roce 2021 se celý cyklus vrátil do Moravského Krumlova. Původně na pět let, v srpnu 2025 ale Praha zápůjčku prodloužila až do roku 2031. Krumlovský zámek mezitím navštěvuje kolem 33 tisíc lidí ročně.

A stálé místo? V roce 2022 podepsala Praha dohodu, že epopej bude 25 let vystavená v novém sále pod palácem Savarin u Václavského náměstí, navrženém londýnským studiem Heatherwick. Projekt ale narazil u památkářů a Muchova vnučka Jarmila Plocková kritizovala, že by obrazy skončily dvacet metrů pod zemí v záplavové oblasti. Kdy a jestli se tam opravdu přestěhují, zatím jasné není.

Řešilo se i vlastnictví. Muchův vnuk John Mucha tvrdil, že Praze epopej nepatří, a soudil se. V roce 2023 se s městem dohodl, jenže Jarmila Plocková podala vlastní žalobu. Sto let po dokončení se tak pořád neví nejen, kde obrazy budou viset, ale podle části rodiny ani komu vlastně patří.

Věděli jste?

  • Mucha navrhl první československé poštovní známky a bankovky v roce 1918.
  • Plátna jsou malovaná olejem. První z nich, Slované v pravlasti, měří 6,1 × 8,1 metru.
  • V roce 2018 bylo devět pláten k vidění v Brně na festivalu RE:PUBLIKA.
  • Muchova vnučka Jarmila Plocková odhadla hodnotu cyklu podle iROZHLASu na zhruba osm miliard.
  • Projekt pod Savarinem počítá s výstavním prostorem jen pro epopej, žádné střídání výstav jiných autorů.

Na závěr

Mucha namaloval epopej jako dar národu a národ ji sto let stěhuje mezi zámky, výstavišti a soudními síněmi. Na druhou stranu: kdo jiný může říct, že jeho dílo přežilo gestapo, komunisty, pražský magistrát i vlastní dědice? Jestli máš chuť na další příběhy lidí, které vlast ocenila až se zpožděním, mrkni na článek Vynálezci, které okradla historie. A kdo chce vidět, že i Dvořák našel štěstí v Americe, ať si přečte příběh Novosvětské symfonie. A že ne každý slavný obraz je pravý, ukazuje příběh padělatele Hana van Meegerena.

Zdroje

#Rasy69 #trochuovsem #zvedavost69