Zatímco u nás řešíme, jestli už je čas vytáhnout zimní bundu, v Longyearbyenu na Špicberkách právě teď zapadá slunce. Ne na noc, ale zhruba do půlky února. A protože městečko obklopují hory, uvidí tu místní sluneční kotouč znovu až 8. března. Do té doby je venku modrá tma, hvězdy, měsíc a když se zadaří, polární záře.

Longyearbyen leží zhruba v polovině cesty mezi pevninským Norskem a severním pólem a je to nejsevernější město světa s víc než tisícovkou obyvatel. Má kostel, supermarket, univerzitu, pivovar i letiště. A k tomu sadu pravidel, nad kterými člověk z Česka nevěřícně kroutí hlavou. Pojď se podívat, jak se žije tam, kde se zima nepočítá na týdny, ale na měsíce tmy.

Čtyři měsíce bez slunce

Polární noc v Longyearbyenu začíná koncem října. Slunce tehdy klesne pod obzor a zůstane tam zhruba do poloviny února. To ale neznamená, že je celou dobu tma jako v pytli. V listopadu a v lednu se kolem poledne ještě objevuje modravé šero. Opravdová polární noc, kdy je slunce víc než šest stupňů pod obzorem a nebe zčerná i v poledne, trvá přibližně od poloviny listopadu do konce ledna. Přesná data se podle zdrojů liší o pár dní.

Longyearbyen v polární noci
Longyearbyen během polární noci. Foto: Bjørn Christian Tørrissen, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

Astronomicky by se slunce mělo vrátit v polovině února. Jenže Longyearbyen leží v údolí a jižní obzor mu zakrývají hory, takže první paprsky dopadnou do města až kolem 8. března. Místní na ten den čekají jako děti na Ježíška. Celý týden se slaví Solfestuka, sluneční festival s koncerty, výstavami a ohňostrojem. Vrcholem je setkání na schodech staré nemocnice, kam se slunce poprvé po měsících opře.

A jak se ve tmě dá vůbec žít? Lidé tu mluví o tom, že tmu si vybrali dobrovolně. Funguje škola, chodí se do práce, jezdí se se psím spřežením i na sněžných skútrech. Kalendář drží pohromadě akce jako Týden polární noci, filmové večery a koncerty. Prostě život, jen bez denního světla.

Reklama

Umřít ani se narodit se tu nedá

Internetem koluje „fakt“, že v Longyearbyenu je zákonem zakázáno umřít. Je to krásná historka, jen ne úplně pravdivá. Žádný zákon, který by smrt zakazoval, neexistuje. Skutečnost je ale skoro stejně podivná.

Hřbitov v Longyearbyenu na Špicberkách
Malý hřbitov v Longyearbyenu. Foto: Dagny, volné dílo, Wikimedia Commons

Město stojí na permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdě. V 50. letech se ukázalo, že těla na místním hřbitově se nerozkládají. Mráz je konzervuje desítky let. Vědci později v ostatcích obětí španělské chřipky z roku 1918 hledali zbytky viru, a to už není moc příjemná představa. Na hřbitově se proto přestalo pohřbívat. Kdo v Longyearbyenu zemře, odváží se k pohřbu na pevninu. Vážně nemocní lidé se léčí v nemocnicích na pevnině ještě dřív, než by k tomu došlo.

S narozením je to podobné. Místní nemocnice je malá a na porody není vybavená. Nastávající maminky proto pár týdnů před termínem odlétají na pevninu, nejčastěji do Tromsø. Kdyby se miminko rozhodlo přijít dřív, nemocnice se o rodičku postará. Plánovaně se tu ale nerodí nikdo. Narodit se v Longyearbyenu je tak skoro stejně těžké jako tu být pohřbený.

Podivná pravidla ale nemají jen na Špicberkách. Za co tě může stát pokutu dovolená u moře, najdeš v článku Plavky do města nepatří.

Medvědi, pušky a kočky

Na okraji města stojí výstražné cedule s ledním medvědem. Mají černé pozadí, protože bílého medvěda na bílé ceduli by nikdo neviděl. Za nimi začíná území, kde se člověk pohybuje na vlastní riziko. Mimo osady musí mít každý podle zákona něco, čím medvěda vyplaší, třeba signální pistoli. Úřad správce Špicberk navíc doporučuje nosit i zbraň.

Dopravní značka varující před ledními medvědy na Špicberkách
Značka varující před ledními medvědy, Špicberky. Foto: Kawon Kez Sel, CC0, Wikimedia Commons
Výstražná cedule s ledním medvědem na okraji Longyearbyenu v polární noci, ilustrace
Za takovou cedulí už se bez ochrany proti medvědům nechodí. Ilustrační obrázek.

Další oblíbený mýtus říká, že puška je povinná. Povinná ze zákona není. Kdo ale vyrazí do divočiny bez ní, je podle místních přinejmenším lehkomyslný. Odhaduje se, že zbraní je ve městě zhruba dvakrát víc než obyvatel. Puška se dá i půjčit, ovšem jen se souhlasem úřadu. Zastřelit medvěda je až poslední možnost, lední medvědi jsou přísně chránění a každý takový případ vyšetřuje policie. Od roku 1971 tu medvěd zabil šest lidí, naposledy v roce 2020 v kempu kousek za městem.

A teď to nejpřekvapivější pravidlo: na celých Špicberkách jsou zakázané kočky. Nejde o vtip ani o nenávist k mazlíčkům. Místní ptáci hnízdí na zemi a kočka by pro ně byla smrtící predátor. Psa si sem přivézt můžeš, potřebuješ ale povolení. Na kočky ani fretky se povolení nevydává.

Pivo na příděl a život bez víza

Špicberky jsou bezcelní zóna, takže by se dalo čekat, že tu alkohol teče proudem. Opak je pravdou. Místní si můžou koupit jen měsíční příděl: dvě láhve tvrdého a 24 plechovek piva. Vína smějí koupit „rozumné množství“. Ještě nedávno k tomu sloužila kartička s razítky, dnes stačí doklad o pobytu. Turista, který přiletí pravidelnou linkou a zůstane déle než den, si měsíční příděl může koupit po předložení letenky. Pravidlo je dědictvím hornických časů, kdy se opilý horník rovnal nebezpečnému horníkovi.

Uhlí tu ostatně stálo u všeho. Město v roce 1906 založila americká Arctic Coal Company a dostalo jméno po jejím majiteli Johnu Munro Longyearovi. Poslední norský uhelný důl na Špicberkách, Gruve 7, se zavřel 30. června 2025. Tím skončila víc než stoletá éra norského hornictví na souostroví. Dnes městečko živí hlavně turistika a věda.

A ještě jedna kuriozita: na Špicberkách můžeš žít a pracovat bez víza a bez pracovního povolení, ať jsi odkudkoli. Umožňuje to Špicberská smlouva z roku 1920, která dala souostroví Norsku, ale s podmínkami. Háček je jen v tom, že se sem musíš dostat přes pevninské Norsko, tedy přes Schengen. A musíš se uživit sám, protože kdo to nezvládne, toho úřady můžou poslat pryč. Výsledkem je městečko, kde žijí lidé zhruba z padesáti zemí. K 1. lednu 2025 žilo v norských osadách na Špicberkách 2 556 lidí, drtivá většina z nich v Longyearbyenu.

Longyearbyen v zimě: proč tam jet právě teď

Většina lidí jezdí na Špicberky v létě za půlnočním sluncem. Polární noc je ale zážitek, který jinde jen tak nezažiješ. Hlavním lákadlem je polární záře. Protože je tma celý den, můžeš ji vidět i v poledne, a to se ti ve Skandinávii jinde nepoštěstí.

Psí spřežení v temném arktickém údolí na Špicberkách pod polární září, ilustrace
Psí spřežení patří k zimnímu Longyearbyenu stejně jako tma. Ilustrační obrázek.

Několik praktických tipů:

  • Jak se tam dostat: létá se z Osla (zhruba 3 hodiny) nebo z Tromsø (asi hodinu a půl), linky provozují SAS a Norwegian. Pasová kontrola probíhá v Oslu nebo v Tromsø.
  • Kdy jet: přes Vánoce je v Longyearbyenu skoro všechno zavřené, včetně ubytování a obchodů. Nejlepší čas na opravdovou polární noc je kolem Nového roku. Pokud chceš zažít návrat slunce, přijeď na začátek března.
  • Co dělat: psí spřežení, sněžné skútry, ledové jeskyně, lov polární záře. Za hranice města vždycky s ozbrojeným průvodcem.
  • Co vzít: čelovku, reflexní prvky a hodně vrstev oblečení. A trpělivost, protože počasí tu rozhoduje víc než tvůj itinerář.

Jestli tě po vší té tmě láká spíš pohodová cesta, která nikam nespěchá, mrkni na tramvaj, která jede dvě hodiny a nikdy nezabočí do vnitrozemí. Další tipy na cesty najdeš v rubrice Cestování.

Věděli jste?

  • Kousek od Longyearbyenu je v hoře vytesaná Světová semenná banka, záloha semen kulturních plodin z celého světa pro případ katastrofy.
  • Longyearbyen má nejsevernější pivovar světa. Vaří od roku 2015, a nejdřív musel přesvědčit norské úřady, že vařit pivo na Špicberkách je v pořádku.
  • Polární noc nemá jen jeden odstín. Rozlišuje se občanská, nautická a astronomická polární noc podle toho, jak hluboko je slunce pod obzorem.
  • Svalbard znamená ve staré severštině „země studených pobřeží“. Špicberky, jak říkáme my, znamenají „zubaté hory“.

Na závěr

Longyearbyen je místo, kde se nesmí pohřbívat, kde se nerodí, kde nesmíš mít kočku a pivo dostaneš na příděl. A přesto sem lidé z padesáti zemí dobrovolně jezdí žít do čtyřměsíční tmy. Možná právě proto, že když se 8. března slunce konečně vyhoupne nad hory, je to ta nejkrásnější oslava na světě. My ostatní si zatím můžeme připomenout, že náš listopad zas tak tmavý není.

Zdroje

#Rasy69 #trochuovsem #zvedavost69